Trocha z toho, co mi dalo Montessori

Trocha z toho, co mi dalo Montessori

 

V Montessori prostředí se pohybuji už 13 let. K tomuto směru mě přivedla potřeba změnit můj přístup k dětem. Znala jsem totiž pouze to, co jsem zažívala doma a to byla autoritativní výchova. Byla jsem dost zpupné a tvrdohlavé dítě, tak občas byl i výprask.
Dřív jsem byla na svoje rodiče naštvaná, ale teď s odstupem času, jsem za to vděčná. Dovedlo mě to k tomu, abych hledala a našla něco nového, něco, co mi vyhovuje.

Paní Montessori věnovala spoustu času pozorování dětí při jejich činnostech. Zaměřovala se mj. na to, jak děti reagují na své okolí, na určité typy komunikace a jak projevují své emoce.
Na základě těchto poznání potom připravovala aktivity a pomůcky tak, aby děti co nejvíce rozvíjela. Věřím, že i pro ni to byla náročná cesta plná dobrodružství a poznání. Cesta, která byla velmi úzce propojena s přírodou a s reálným životem.

Když pominu důmyslné pomůcky, které byly pro děti i pro mě vždy vzrušující, tak vnímání dítěte je v tomto směru výchovy a vzdělávání velmi důležité. Někdy ale cítím, že rodiče, učitelé, prostě dospělí, tak trochu zapomínají na sebe a vzniká nerovnováha.
Možná proto někteří vnímají Montessori jako „cochcárnu“.

Dle mého názoru si paní Montessori nemyslela, že si děti mohou dělat, co chtějí. Naopak si myslím, že paní Montessori byla dosti přísná dáma.
Děti měly volnost v rozhodování o své činnosti, ale v rámci daných pravidel a respektu k okolí.
Velmi dbala na dokončení započaté práce, na vracení pomůcek v původním stavu a na původní místo, na sebeobsluhu, samostatnost a další.
A to je to, co vnímám jako její vzkaz.

Co my, rodiče?

My dospělí máme za úkol, být dítěti nablízku, aby nám mohlo ukázat, co zvládlo. Máme mu být nablízku, když si s něčím neví úplně rady. Ale také abychom mu laskavě, ale důsledně pomáhali dodržovat nastavená pravidla.

Rozhodně bychom neměli zapomínat na sebe, na to jestli ta pravidla dodržujeme také.
Jestli vnímáme a přijímáme své pocity a emoce, protože bez tohoto poznání je těžké vnímat emoce dítěte.
Jestli jsme schopni plně naslouchat tomu, co nám dítě sděluje a jak jsme schopni s ním komunikovat.

Je toho vcelku dost co rodič, učitel, vychovatel musí zvládnout, ale stojí to za tu námahu.

Já jsem více poznala sama sebe. Stále poznávám a objevuji svoje náctileté děti a jsem vděčná za náš vztah, i když je občas jako sinusoida. Ale tak to prostě je.

Ve finále je stejně jen a jen na nás, co si uvědomíme, jak se rozhodneme a jak budeme hrát s kartami, které nám život rozdává.

Sdílet