Jsme v plném proudu adventu. Jako housenky se pomalu v hojnosti připravujeme na období líhnutí do nového roku. Brzy přijde období, kdy nás to tak nějak samo vede do svého středu. Říká se, že ve svém středu člověk najde TEN klid. Svůj proud mindfullnes. Ale co když je to kolem celé sevřené? Může se nám zdát, že cesta k vnitřnímu klidu je v této divoké době nějak složitější. Myšlenky létají sem a tam. Budoucnost se může plnit obavami a nejistotou. Vše se ale mění.
Změna je v podstatě tou jedinou jistou konstantou.
To je ale také velmi dobrá zpráva! Nic netrvá věčně. Ano, zopakujme si to! Nic netrvá věčně. Znamená to, že i právě probíhající období jednou dojde ke svému konci. Vývoj totiž neustává. A měníme se i my sami.
Řekla bych, že každá větší, nebo znatelnější změna je krok do neznáma. A tady mě napadá otázka: Není to náhodou “TO neznámo”, co v nás strach a obavy vyvolává?
Neznámo si totiž nedokážeme představit. Je pro nás nehmatatelné. S krokem do neznáma přicházejí i varující zkušenosti z minulosti. Mohly by se v určité modifikaci opakovat a my je v té dosud neznámé budoucnosti už zažít nechceme. Nemusí to být nutně tatáž zkušenost. Může jít i o vzorec z dětství, který vyskočí právě v situaci, která se té původní podobá.
To neznámo může být zaplněno také zkušeností někoho jiného. Naskočit mohou i něčí předpoklady či představy, které jsme si přečetli, viděli, nebo které kolem sebe často slyšíme. A my si na ně začneme nabalovat katastrofické scénáře.
V tu chvíli se nabízí důležitá otázka
“Chci v těchto obavách a s těmito nepříjemnými pocity zůstávat dlouho? Dělá mi to dobře?” Věřím, že naše odpověď je ne.
Celá věc se může hodně točit v emocích. Pojďme se na to tedy podívat trochu z jiného úhlu. Řekla bych, spíše z toho pragmatického.
Minulost už neexistuje, už se to stalo a já ji už rozhodně změnit nemohu. Z minulosti si nesu a ponechávám zkušenost. Ale proč ji nevyužít až v okamžiku, kdy bude potřeba ji využít?
Budoucnost, ta také neexistuje. Protože zítra bude vždy zítra. Mohu plánovat, předvídat, připravovat se. Nikdy však nevím, co se stane, a jaké nastanou okolnosti.
Proč se tedy strachovat něčím, co bylo a už není? Nebo něčím, co možná nikdy nepřijde? Anebo třeba i přijde, avšak v úplně jiné podobě. A ta může být nakonec zvladatelná.
Netvrdím, že se do takových situací nedostávám. Dostávám. Hodně mi ale pomáhá otázka: “Jsem schopná situaci, nebo některé věci v této situaci právě teď ovlivnit?” Pokud ano, tak se na ně zaměřím a změním je. Pokud ne, tak to nechám plynout.
Díky tomu se mohu přesunout k dalšímu účinnému řešení, jak eliminovat obavy. A tím je soustředění se na to, co se děje a čím se zabýváte právě teď. V tomto okamžiku.
Představme si, že situace, které se obáváme, přijde za 2 měsíce. Nebo i za půl roku. Chceme tyto pocity prožívat celou tu dobu? A co víc, co když ta situace ani nepřijde?
Rozumíme si, co tím chci říct?
Toto může být první krok ven z bludného kruhu.
Soustřeďme se hlavně na tuto chvíli. To nám může hodně pomoci, aby cesta k tomu našemu středu byla snazší. Není to tak, že si řekneme jen: “Ono to nějak dopadne.” Záměr bez lpění je velmi dobrá věc.
Ale je dobré to doplnit o dovětek: “Udělám, co mohu, aby to dopadlo dobře a pokud možno ještě lépe“. Však vzpomínáte na tu metaforu s příjemně překvapeným motýlem, že?
Naše strachy nás nicméně mají dost rády. Jsou totiž zvykem. Provázány s těmi zažitými vzorci, kdy reagujeme automaticky. Tedy buďme k sobě laskaví. Málokdy se nám ta změna uděje přes noc. Cesta z kruhu ven, ke svobodnému nádechu, však začíná rozhodnutím udělat první krok.
Přeji vám dnes krásný začátek týdne plného příjemných překvapení plynoucích z NEočekávání! Jedno takové jiskřivé překvapení vám během něj představím.
Jitka
Sdílejte na sociálních sítích: